Každá jsme tou nejlepší mámou pro své děti....

DOPIS všem, které ho potřebují







Milé přítelkyně,

Dnes k Vám budu upřímná. Je to ten pocit, který mám teď uvnitř sebe a který musí ven.

Přemýšlela jsem, jak napsat správně následující řádky.
Jak je ořezat, obalit, zjemnit, aby nebyly tvrdé.
Nakonec jsem to po hodině vzdala.

I když jsem se snažila psát citlivě a ne příliš negativně, nakonec z toho nevzniklo nic.
Trochu zapomínáme říkat pravdu, takovou jaká je bez ohledu na to, že se nemůže někomu líbit.

Maminka, ano jedna z Vás, mi dnes poslala zprávu.
Při jejím čtením se ve mně zmítaly pocity, které moc dobře znám a nejen já.
A o ně se dnes, s Vámi chci podělit.



V té zprávě bylo spoustu emocí, které my všechny známe.
Byly to řádky plné stesku nad tím, jak náročné je být mámou, ale také jak to ona dotyčná má těžké v okolí své rodiny a partnera. Nesetkává se totiž s přílišným pochopením a tak si zvykla si nestěžovat.

Všechny ty pocity smutku, osamění i vzteku v sobě dusí, protože by se dozvěděla to, co se dozvídá mnoho žen každý den.
Když totiž řekla svému partnerovi, že měla náročný den, protože jejich společný syn celý den i noc proplakal a ona ani nevěděla proč, setkala se s nepochopením. Měla by prý být ráda, že je mámou a mají zdravého syna a dítě přeci chtěla.

Není to směšné? Nemoci si postěžovat těm, kterým na Vás údajně záleží jenom proto, že Vás nechápou.

Všechny ty pocity, které nesmíte jako mámy vyslovit nahlas.
Ty pocity, které v sobě dusíte a nutí Vás klečet na zemi v koupelně a dusit slzy nebo výkřiky do ručníku.
Mít chuť praštit do zdi, křičet, plakat a nadávat.

Ty pocity, které se tolik stydí přiznat nejen všem okolo sebe, ale hlavně samy sobě.

Chvíle, kdy se stydí podívat se na sebe do zrcadla a jen klopí oči k zemi.
Nebo se dívají skrze sebe, aby nemusely vidět tu unavenou, utrápenou osobu, kterou se staly.

Jenže právě proto, že nemůžou nahlas říct co cítí a co je štve nebo na mateřství zaskočilo, se většina maminek těší do práce a doslova se modlí za chvíli, kdy budou moct na chvíli z domu.
Nemají se komu svěřit a tak jim nezbývá nic jiného, než v sobě tyhle negativní pocity potlačit a každou slzu polykat.

A místo, aby každý náročný den nebo týden přešly, hromadí se v nich pocity vzteku a lítosti více a více, až se přistihnou, jak se dívají na své děti a cítí i něco jiného, než jen bezmeznou lásku a něhu. Něco negativního, co by cítit neměly.
Mají pocit osamocení, protože všechny mámy okolo nich dávají najevo, jak je být mámou snadné.

Nebo nemusely, kdyby se mohly někomu, komukoliv vypovídat.

Copak jsme přestaly mít právo na normální pocity, únavu, zlobu a frustraci jenom proto, že jsme porodily?

Protože jsme si děti nebo dítě přály tak už se musíme jen usmívat a těšit se?

Ukažte mi někoho, kdo má radost z toho, že se pořádně několik měsíců nebo let nevyspal?

Kdo se nadšeně směje, když ho batole kope do obličeje nebo zuřivě buší na dveře od koupelny?

Jak se může někdo radovat po celém dni s křičícím dítětem, které jen pláče a pláče a usne jen ve chvíli, kdy ho vezeme v kočárku plném nákupu?

NIKDO TAKOVÝ NENÍ.

Já si pamatuji, jak jsem naši předposlední dceru každý den vozila tři hodiny po sídlišti jenom aby spala. V zimě, dešti, i když jsem byla vyčerpaná. Byl to jediný způsob jak mohla spát.

To, že jsme teď mámy neznamená, že nejsme lidé.
Obyčejní, unavení, se všemi normálními vlastnostmi.

Ano, každá máma miluje své dítě nade vše. Dýchala by pro ně, zemřela by pro ně, kdyby to bylo nutné, ale to neznamená, že také nechce žít.

Nejhorší pro mě na to být máma je fakt, že už to nejsem jen já. Že už nejsem bez starostí, povinností, že je na mě závislých pět dětí, které mě potřebují. A také, že nikdy nevím, kdy mě budou potřebovat.

Zároveň mě děsí fakt, že jednoho dne už mě potřebovat nebudou.

Jenže než ta doba přijde, je to mnoho let, kdy obětujeme velký kus ze sebe právě pro své děti.
Můžeme si říkat, že to nebude trvat věčně, ale to je někdy jen malá útěcha.
Nestyďme se za své pocity, které nejsou vždycky jen růžové a třpytivé.
Máme na ně nárok stejně jako všichni kolem nás.

Když chcete křičet, křičte. Praštěte něčím o zem, plačte, nadávejte, zamkněte se v koupelně a nereagujte chvíli na nikoho. Jen pro sebe.

S Láskou,



Monika💟

Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery