Každá jsme tou nejlepší mámou pro své děti....

KAŽDÉ MÁMĚ, která dnes ZAKŘIČELA








Moje babička vždycky říkávala: " Vše se dá říct v klidu."

A musím říct, že jsem jí snad nikdy neslyšela zvýšit hlas. Možná jednou, co si pamatuji.

Také věřím, že většina věcí se dá říct v klidu.

Někdy, to ale nejde jinak a musíme prostě zakřičet.


Hned na začátek, tady jste v bezpečí.

Tady Vás nikdo soudit nebude.

Nebudu ani zjišťovat, proč jste na své děti křičela.

Nemůžu to posoudit, nebyla jsem tam, neviděla jsem to množství frustrace, která se ve Vás nahromadilo.

Ale proč Vás vlastně nemůžu soudit?

Je to prosté.

I já jsem to zažila, i já vím, jaké to je.

Ano, i já jsem dnes na své děti zakřičela.





Když se moje dcery narodily a byly malé, nedokázala jsem si představit, že bych na ně kdy zakřičela. Nemyslím tím, zvýšení hlasu a zvednutí ukazováčku se slovem " Ne!".
Stejně tak jsem si neuměla představit, jak podrážděná jako máma, můžu někdy být.

Myslím, že úplně první lekce mateřství by se měla jmenovat takhle: " Vaše tříleté dítě Vás přinutí plakat a přivede Vás na místo, kde je těžké zůstat v klidu ve chvíli, kdy jdete pozdě o patnáct minut, nemůžete najít boty, dítě se rozhodlo, že má hlad, zatímco Vám zvoní telefon a začíná pršet a do toho někdo přišel na nečekanou návštěvu ve chvíli, kdy se všude povaluje prádlo."


Mateřství je plné úžasných, fantastických okamžiků, ale je také plné až po okraj okamžiků, kdy stojíte  proti svému dvouletému, čtyřletému nebo desetiletému dítěti, které má silnější vůli a žádný ze zaručených postupů z knihy " Ideální rodič" prostě nefunguje.

Nic nefunguje.

A někdy prostě narazíme na svoji hranici, přes kterou už nemůžeme a přesně v tomhle okamžiku, zakřičíme.

Nekřičíme vlastně na své dítě, křičíme ven ze sebe svou frustraci a bezmoc.

Je to šílené, že?

Ale jak může malé tříleté dítě způsobit, že se velký dospělý cítí bezmocný?

Všechny víme, že snadno. Až příliš snadno.

Můžeme zkusit počítat do deseti a odejít a ono to někdy pomůže. Někdy ale není prostor, na to nikam odcházet. Třeba, když jedete na dálnici v rychlosti 110 km/h, jste unavení a vaše batole se zrovna rozhodlo, že se nudí.

Nemáte kam utéct, nejde ho utišit a tak svůj vztek vypustíte ven.

A pak se nesnášíte. Přijde to rychle, hned vzápětí.

Vím to.

Někdy raději odejdu jinam, zavřu dveře od ložnice a křičím do polštáře, je to lepší, než tvářit se, že se nic neděje.

O takových věcech se moc nemluví.

Sdílíme roztomilé fotky svých spících dětí, a jak umíme nakrájet sendviče  na dokonalé trojúhelníky a cítíme všechen ten tlak uvnitř sebe, abychom byly všechno co je potřeba. Všechno, co potřebují všichni kolem nás.

A pak to vypustíme ven a zakřičíme a hned vzápětí máme pocit viny a odsoudíme se za to.

A tvrdě.


Poslouchejte. To, neznamená, že jste špatná máma, opravdu to tak není.

Ani nezničíte život a duši Vašemu dítěti, nijak ho to nepostihne.


Jako mámy jsme k sobě tvrdé.

Nechceme mluvit o momentech, které se každý den dějí a nejsou krásné a nepřináší nám pocit štěstí. Bojíme se odsouzení a kritiky, že nejsme dobré mámy.

Ale v mém světě, o tom mluvit můžete.

Můžeme společně sdílet všechny své starosti, ať už jste svobodná matka nebo jen to, že prožíváte úzkost.

Předstíráním, že se to neděje, že neprožíváme žádné špatné chvíle nezajistí, že se to dít nebude.

Jen to způsobí, že příště se toho stane dvakrát více.

A tak někdy zakřičím, i když se potom divím, jak se to mohlo stát, že jsem se nechala vyvést z míry?

Proč mě rozlití pití na právě vytřenou podlahu tak rozčílilo?

Proč jsem měla pocit, že křik je jediným východiskem?

Upřímně řečeno alespoň pro mě, ve chvílích, kdy jsem přemožená tím vším kolem mě, když se zdá, že neexistuje žádná jiná možnost.

Když potřebuji trochu ticha, ale místo toho slyším hádání se svých dcer, jak to není fér a že ta nebo ona udělala něco té druhé. Do toho nejmladší chce zase něco jíst a já pomalu cítím, jak se to ve mě hromadí.

Vím, že být mámou je jedna z nejnáročnějších věcí, které děláme.

Mateřství není pro slabé povahy.




Potýkáme se s tlakem okolí a očekáváním a s rodinnými vztahy, které se snažíme udržet, aby byly hezké.

Se vším tím prádlem, nádobím, odvážením na kroužky a vyzvedáváním, nakupováním, vztekajícím se batoletem, horkem, když zkoušíme třetí boty za sebou a ani jedny nepasují. S večeří, která by měla vypadat jinak, se všemi domácími úkoly, které s dětmi děláme, s každým pláčem, s každou bolestí, s každou plenkou a láhví, s vyndáváním nákupu na pás, zatímco dítě prostě zrovna teď ve vozíku sedět nechce.

S  tím vším se potýkáme každý den.

A já to chápu, jak já tomu všemu rozumím.

Vím také, že jste na své děti hrdé za jejich statečnost a odhodlání bojovat za to, co si přejí, i když je to v nevhodnou chvíli na naprosto nevhodném místě.




Že je milujete přesně za ty vlastnosti, kterými Vás dohání k šílenství a pocitu vyčerpání.



Bude to možná znít divně, ale ony na to prostě ještě ty nemají správné schopnosti.







Schopnosti odhadnout, že není  vhodné chtít na záchod ve chvíli, kdy stojíte už půl hodiny ve frontě a víte, že před Vámi jsou jen dva lidé a že když teď, z té fronty odejdete, budete ji muset vystát znovu.


Když je svědí pod trikem ve chvíli, kdy jste na ně navlékly čtyři vrstvy a prostě potřebujete odejít z domu, protože za půl hodiny skončí kroužek pro starší dítě a Vy víte, že nemáte ani pět minut na zdržení.

Udělejme jako mámy dohodu.

Budeme mluvit nahlas o dnech, kdy se to nedaří beze studu, beze strachu z odsouzení a pocitů úzkosti.

Protože my jsme skutečné.

Nedokonalé.

A vy všechny, které mi píšete, že jste křičely na své děti-nejste samy.

Jste úžasné mámy, protože jste nechtěly křičet.

A na tom záleží.


Na vaší cestě mateřstvím budete prožívat nárazy, vzestupy a pády, spoustu normálních věcí, ale i spoustu těch těžkých a náročných, které Vás budou vyčerpávat.

Buďme na sebe hrdé, za to, co děláme každý den a jak to děláme.

Na žádnou situací s níž se setkáváme, není nikde žádný ověřený postup a způsob, jak jí zvládnout.

Milujeme své děti, všechny je milujeme, navzdory všem emocím, které v nás vzbuzují.

Omluvme se za chyby, které děláme, protože nejsme neomylné.

Ale zítra to zkusme znovu, s čistým štítem, bez pocitu viny za minulý den.

Každý den je nový.


Monika💝


Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery